Listopad 2011

V návalu pochybností - Kapitola 4

18. listopadu 2011 v 17:53 | Daněk
Když mě vezli v autě, uspali mě. Zjistila jsem, že jsem se probudila až za pár hodin av úplně cizím domě. Ležela jsem na posteli a když jsem se otočila, vedle mě byl Emporio. "Nech mě, nechej mě být!" řekla jsem mu a i hned jsem sechtěla postavit, jenže mě strašně bolel hrudník, asi z té jeho rány. "Nevstávej nebo ti dám ještě jednu. A ještě něco ti řeknu... Jsme daleko od domova, u hranic jiného státu. A kdyby ti to stále nedocházelo, nejsme v USA. Bye zlato." řekl mi aposlal mi pusu, jak jsme to dělávali za starých časů. Bohužel skončili. J8 vztala, i když jsem cítila vážnou bolest. Dokulhala jsem se až ke schodům a tam jsem upadla bolestí. Nechtěla jsem ale na sebe upoutávat pozornost a tak jsem se co nejrychleji zvedla, jen jak to šlo. Vedle sebe jsem měla zrcadlo a když jsem se na sebe podívala, měla jsem opět přezanou ruku, tentokrát to ale nebyla dlaň, ale paže! "Hej, Emporio! Ty hajzle jeden, dělej ukaž se!" vyřvávala jsem nervami. Hned se mi postavil před oči a měl rozzuřený výraz, seberala jsem ze svého nitra odvahu a hodila po něm vázu a vše co bylo kolem. Když jsem po něm tu vázu hodila, uhnul ji a začal se smát. V tom do mě dal ještě větší nervy a sáhla jsem po další váze, která ležela na druhé straně. Omylem jsem ale vázu vzala do té pořezané ruky a ještě nebyla plně zahojena a kdykoliv jsem jí zvedla do vzduchu, zachvátila mě bolest. Když jsem tu vázu po něm chtěla hodit, i hned jsem ji pustila od bolesti. To ale neztišilo mé nervy. Šla jsem za ním a chtěla jsem mu dát facku, jenže mi chytl ruku a hodil mě zpět a já se uhodila do krku. V tom momentě jsem byla v bezvědomí.

Znova jsem se ocitla v posteli a předemnou stál Emporio. Já hned uhnula hlavou a bylo mi do breku. On na tom hnedzareagoval a zeptal se mě, co mi je. Já neodpovídala, delší dobu jen se zhluboka nadechla a po chvíli jsem mu byla schopna odpovědět. "Nic, můžeš mi prosím donést sklenici vody?" zeptala jsem se jej. On mi řekl, že nemůže, žeprý musí jít něco vyřídit. "Pheh, proč jsi najednou takový? Proč jsi takový hajzl? A kdy jsi mi k čertu udělal tohle?" a ukázala jsem na svou pořezanou paž. On jen zamručel a odešel. Asi po pěti minutách přemýšlení o Enriqueho mi někdo zaklepal na dveře a hned vstoupil dále. Byl to jeden z jeho mužů, který mi donesl sklenici vody. Napila jsem se a pokračovala v myslení na Enriqueho. "Co asi dělá? Jak se má? Má mě vůbec rád?" zamýšlela jsem ve své mysli. Zase mě zachvátila bolest a musela jsem si lehnout. Usnula jsem. Když Emporio příšel, tak mě vzbudil. Chtěla jsem na něj zase řvát, co si to dovoluje, no nemohla jsem, jelikož byl s ním doktor. Byl nějaký starý, připadal mi jako pedofyl.
"Lásko, přivedl jsem lékaře, aby ti vyšetřil tvou ruku a to tvé bolavé břicho. Od té doby, co spadla z těch schodů. Že je to tak, lásko?" najednou hrál divadýlko, jakoby jsme byli zase ten milostný pár
"Ano, strašně mě bolí břicho a ta ruka, to ani nemluvím. Můžete mě vyléčit?" řekla jsem
"No, ukažte. Podíám se na nejdřív na to bříško. Užteď ale můžu říct, že ta ruka se vám zahojí sama. Já jí jen zavážu." řekl mi doktor a vyhrnul mi triko. Rukou ale zajel trochu víc a byl už u podprsenky! "Ještě jednou a nakopu vám tu starou řiť že vás bude bolet ještě jednou!"
"Hmm... Fajn! Kde vás to bolí?" zeptal se mě s nervy, že jsem ho odmítla. Ukázala jsem an místo, kde mě to bolelo nejvíc, měla jsem tam obrovskou modřinu. Dal mi na to léky, i když jsem vážně pochybovala, že mě to vyléčí. Rozloučil se, odešel a já jsem si i hned vzala lék.

Ten doktor měl pravdu, po pár dnech jsem byla naprosto v pořádku. Ale jizva na ruce mi zůstala. Když jsem se ráno vzbudila, Emporio vedle mě neležel. Ale bylo mi to jedno, on už mě nezajímal. Sotva jsem ho vzpomněla a vešel mi do pokoje a hodil na mě krabici s velkým nápisem Versace.. "Obleč si je dnes večer. Jdeme na večírek z práce. A né příjdeme na poslední chvíli!" a zase odešel. Já i hned krabici rozbalila a byly v ní krásné černé šaty s černými diamanty a byly vyšívané zlatou nití. Moc se mi líbili, už jen proto, že byli značky Versace. Když po půl hodině pózování před zrcadlem s mými šaty Emporio odešel, zase jsem si šla lehnout. Asi jsem byla na tom spánku závislá či co. Vzbudila jsem se v pět hodin a to ten správný čas se nalíčit a upravit. Vzala jsem si černé stíny a červenou rtěnku, vlasy jsem si nakulmovala a konečně jsem si oblekla ty krásné šaty. Nemohla jsem se na sebe vynadívat. "Kim, dělej ty jedna! Slyšíš mě?!" řval na mě Emporio a moje dobrá nálada skončila. "Moc ti to sluší, lásko." řekl mi v autě a dal mi ruku na stehno. Já mu jí dala pryč a poděkovala mu. Když jsme dorazili na místo, skoro mi vypadly oči z důlku. Akce byla uspořádaná venku mezi červenými růžemi a všude byli číšníci a lidi v oblecích. Dámy také nebyli dvakrát špatné. Trochu jsem z toho ale byla na rozpacích, neboť mi to připomínalo rande od Enriqueho. Ach bože, byl tak nešikovný! Vešli jsme dovnitř a Emporio mi dal ruku kolem pasu, ať vypadámě věrohodně. Nechala jsem to tak. Každého jsme museli zdravit, i když já jsem tam nikoho neviděla. Konečně jsme si mohli sednout ke stolu. Pak si kolem nás sedli další muži, asi Emporiovi spolupracovníci. Já jsem se ale strašně nudila a stále jsem se dívala kolem sebe, byla jsem nějak znepokojená. Když jsem se podívala za sebe, nemohla jsem uvěřit svým očím! Byl tam Enrique. I hned jsme na sebe mrkali jako opravdový zamilovaný pár. Najednou jsem se musela otočit zpátky, aby Emporio neměl nějaké podezdření. Asi po pěti minutách jsem se znova otočila a Enrique mi ukazoval ubrousek, na kterém bylo napsané, ať jdu na dívčí WC. Hned jsem šla a vyčkávala jsem tam na Enriqueho. Kdy přišel, hned jsem na něj skočila a dala jsem mu pořádného francouzáka. "Tak fajn, taky tě miluju." řekl mi po polibku. "Hah, tak jo. Teď ale musíme rychle utéct! Rychle!" a Enrique otevíral okno. Já si dala dolů podpatky, ať se mi lépe běží. Vysadil mě a když jsme oba byli venku, před zahradou stálo červené Ferrari. "Bože to je tvoje?" zeptala jsem se, ale neodpovídal mi. Hned když jsme nastoupili, uviděla jsem Emporia jak za mnou běží. "Sbohem ty parchante!" řekla jsem mu s radostí. Když jsme jeli, měla jsem chuť se ho zeptat na spoustu otázek, jenže mě zachvátil pocit strachu.

Pokračování příště

V návalu pochybností: Kapitola 3

10. listopadu 2011 v 15:17 | Daněk
Když jsem se ráno probudila, zděsila jsem se hrůzou! Leželi jsme na špinavé podlaze úplně nazí, já, i Enrique. Naštěstí jsme ale byli pokrytí jeho koženou bundou, no, nezakrývala ale všechno! Já se začala oblékat a najednou jsem se chovala jako stydlivka, i když jsem věděla, že jsem se mu svlékla před očima. Až jsem byla oblečená, začala jsem ho budit. Bylo mi jedno, co dělá, ale já jsem za včerejší úklid měla zodpovídat, ale já jsem si místo uklízení úživala s neznámým. Když se vzbudil, začal se oblékat a když jsem byla u vchodu, poběžel za mnou a omluvil se mi za včerejší noc. Já jsem to brala, stejně se mi ta noc líbila... Já jsem mu dala pusu na tvář a trošku jsem kývla hlavou dolů a naznačila tím, že by se měl dát na odchod. Zjevně pochopil a odešel. Chvíli jsem ho chtěla zavolat zpátky, ať mi pomůže s tím nepořádnem, ale jsem žena, měla bych to uklidit já. Po asi hodinovém uklízení v baru mi zase začínala směna, no super. Byla jsem totálně vyřízená a ještě k tomu jsem se musela dívat na ty ožraly! Večer, když mi skončila směna jsem zase musela uklidit bar, jenže mě Kelly zastavila a řekla, ať si vezmu volno, že toho udělala dost, že i dokonce ví o noci s Enriquem. Já se za to styděla a na nic jsem se Kelly neptala. Já se nedala a začla uklízet, pak mě ale zase upozornila, ať si vezmu volno alespoň na tři dny a podala mi kabát. Já se naštvala a když jsem vyšla ven, stál tam Enrique.