V návalu pochybností - Kapitola 2

12. září 2011 v 17:44 | Daněk

Po té "úžasné" novině jsem měla chuť se sebrat a jít domů. Právě mi Enrique řekl, že spolu už nikdy nemůžeme být. Proklínám ten den, kdy se potkali, nebo bych si jednoduše přála být jí - šťastnou mámou. Byli jsme tam ještě půl hodiny a pak Pamela řekla, že jí je špatně, takže raději půjde domů. My jsme šli domů také, samozdřejmě. Dala jsem si dolů podpatky, odlíčila jsem se, převlékla a šla jsem spát. "Ale no ták lásko, copak ti je?" řekl mi Emporio a začal mě obchytávat. "Dneska ne." řekla jsem mu naštvaně, no neuposlechl, zase otravoval "Sakra řekla jsem že dneska né!" uhodila jsem jej a postavila sem se. Najednou mě zachvátil strach z toho, co mi udělá. Přišel ke mě, chytil mě za vlasy a řekl mi, že to jsem neměla, pak se mnou hodil do zdi. Já si z toho masírovala krk, jelikož jsem se nejvíce bouchla právě do krku. "Bolí tě to? Ha! Teprve bude!" řekl mi a dal mi facku. Já začla brečet.
"Sakra nebreč! Kolik ti je? Pět?" řekl mi naštvaně
"Nech mě! Toto je naposledy co jsi na mě sáhl, obchytával nebo ještě hůř! Je ti to jasné?!" řekla jsem mu odvážně a my jsme se začli hádat


"Ha! Zapomněla jsi, kdo nás tady živí! To já, né ty!"
"Ty mě živíš? A kdo ti dal tenhle dům? Nábytek? Kdo do toho investoval peníze? Všechno já takže mi tady nemluv o tom, že ty jsi velký king a dáváš mi peníze, protože nebýt mě žiješ si u maminky. A to, že máš tak dobrou práci sis nezasloužil, máš ji jen proto, že tam máš známosti, které jsi podplatil, abys tam byl! Myslíš, že nevím, že s kamarádama chodíš za šlapkama? Heh... Myslíš si, že to nevím? Že to všechno nevím? A ještě něco ti řeknu... HAJZLE!" a plivla jsem mu do tváře. Pak jsem hrdě odešla s hlavou vztyčenou, on zůstal stát a utíral si mé sliny. Zapla jsem si televizi a dívala jsem se na noční zprávy. On ke mě přišel a začal se mi omlouvat...
"Lásko, no ták." omlouval se mi
"Nedotýkej se mě! A neříkej mi tak, tvou láskou jsem nikdy nebyla." řekla jsem mu klidně
"Nech toho..." a zase na mě začal sahat. Já už jeho dotyky nevydržela a dal jsem mu ještě jednu facku, tentokrát větší
"Nelíbí se ti to? Tak tam máš dveře!" a šla jsem nahoru ho sbalit. No, né sbalit, jen jsem mu naházela věci do kufru. Ale pak jsem si řekla, kruci, proč to mám dělat já? A vyhodila jsem mu kufr i s věcmi z okna. Pak jsem šla za ním dolů a vyhodila jsem ho z mého domu. "Toho budeš zatraceně litovat, ani nevíš jak! Tvoje krásná tvářička nezůstane... KRÁSNÁ!" vyhrožoval mi. Já mu jen směšně řekla "Jó jó, to znám..." a zavřela jsem mu dveře. Chvíli ještě bouchal na dveře, mlátil do nich a já jsem na něj řvala, ať vypadne. Chvíli jsem měla strach z toho, co řekl ale pak jsem měla dobrý pocit, že jsem ho vyrazila. Nechtěla jsem spát sama, přeci jen si na to jen zvykám a proto jsem zavolala své dobré kamarádce Paris. Byla pro mě jako sestra, dělali jsme spolu všechno. Přišla do deseti minut. Přivítali jsme se obejmutím, sedli si na sedačku a já ji všechno pověděla. Kromě večeře s Enriquem a Pamelou. Dívaly jsme se chvíli ještě na Titanic, který právě hrál. Bylo ale dosti pozdě a my jsme byly ospalé, tak jsme si šli lehnout.

Ráno jsem vztala a jelikož Paris spí tak do jedenácti, měla jsem čas na úklid a na snídani. Paris vztala v deset, asi proto, že není zvyklá spát u cizích, nebo na cizí posteli. Nasnídali jsme si a povídali si.
"Jestli hledáš job, v baru přes ulici hledají číšnici, mohla bys tam zajít. Plat tam je docela velký a máš to dost blízko. Takže já bych to brala." řekla mi a jedla u toho
"Zajdu se tam podívat, díky. A co jinak, celou dobu tady mluvím jen já a ty nic... Máš přítele?" odpověděla jsem ji a odbočila jsem od tématu
"Hah. Né, nemám. Bez přítele mi to zrovna vyhovuje, potřebuju si trochu oddychnout. Víš jak to myslím."
"Ani nevíš jak."
"Už půjdu. Díky za snídani. A Kim, nic si z toho nedělej. Jednou najdeš svou pravou lásku." řekla mi a mě to povzbudilo
"Jo, není za co. A počkej, půju na ten pohovor." A šli jsme spolu

Zaklepala jsem na dveře a pozvali mě dál. Představila jsem se mu a ten mi hned řekl, že mě bere. Nechápala jsem to, možná protože se tam nikdo nehlásil. Já ale byla šťastná, že mě vzali a to ani nemám nějaké zkušenosti na číšnici. Vzal mě hned, takže od sedmi večer jsem měla nastoupit. Šla jsem domů a cestou jsem viděla červené lodičky. Byly lesklé a dokonale se mi hodily k mým šatům. Koupila jsem si je a šla domů. Začalo pršet a hřmít a už se blížilo k sedmé hodině, musela jsem se obléct do něčeho teplého. Proto jsem si vzala tričko, koženou bundu a džíny. Taky jsem si vzala teplé boty - kozačky nad kotníky. Nechtělo se mi tam jít v takovém lijáku, tak jsem si raději vzala auto, i když to je blízko. Cestou do baru jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku - "Tvá krásná tvářička nezůstane... krásná!". Ano, ty slova, co mi Emporio řekl. Co tím asi tak myslel? Udělá mi něco? Nechá mě zbít od svých goril? Měla jsem strach, potřebovala jsem se odreagovat... Taky tomu tak bylo hned, jak jsem do baru přišla. Byly tam i jiné číšnice a začali se mi představovat.
"Ahoj, já jsem Kelly. Ty asi budeš ta nová číšnice. Kim, ne?" představila se mi Kelly
"Jo, jsem Kim. Těší mě, Kelly. A asi si začneme tykat ne?" představila jsem se zase já ji a rovnou jsem navrhla tykání
"V tom případě si s vámi budu tykat i já. Jsem Catalina." Ani jsem nevěděla, že Catalina tam pracuje, ale přišla tam jako nová, jelikož neznala ani Kelly.
"Jé, ahoj. Ty budeš zase ta nová, ne? Jsem Kelly." předtavila se Kelly Catalině
"Ano ano, jsem nová. Ahoj Kelly, jsem Catalina. A tebe jsem slyšela jak jsem přicházela. Ahoj Kim, také mě těší." předtavovala se
"Hah, ahoj Catalino. Taky mě moc těší."
"Tak, dáme se do práce, ne?" navrhla Kelly a my jsme kývli hlavou, přece jen jediná Kelly věděla jak to tam chodí, protože ta tam byla delší dobu. Po zavírací době nám Kelly ještě řekla, že se zítra máme obléct společensky, protože zítra má šéf narozeniny a slaví je tady a ten od nás očekává, že budeme obléknuté společensky či elegantně.

Uběhnul další den a já si lámala hlavu tím, co si obleču. Čas ubíhal jak voda a už bylo šest hodin večer. Šla jsem teda zase obrátit šatník vzhůru nohami. Vzala jsem si ty červené mini šaty, které se mi přiléhali na tělo a ty nové lodičky. Nějak jsem se ani nemalovala, připadámi to zbytečné. Dala jsem si jen lesk na rty a řasenku. Taky jemné oční stíny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a do uší jsem si dala náušnice s červenými kamínky. Bylo půl a já už šla. Přišla jsem tam asi v 18:50 a holky na mě jen zírali.
"Páni, tobě to sluší! Jsi překrásná." Já si tak ale nepřipadala, protože holyk byly ještě hezčí. Ale nějak jsem to neřešila, spíše jsem jim to přála. Za půl hodinky přišel šéf s kamarády. Pak taky přišli jiní hosti, co nepřišli na oslavu. Mezi nimi se objevil i Enrique. Byl ale nějak ticho, nějaký zdrcený. Jen pozdravil a šel k baru. Poprosil mě o panáka a najednou mi začal rozprávět věty, kterým jsem vůbec nerozuměla...
"Sakra! Sakra sakra sakra! Byli jsme tak šťastní! Kim řekni mi proč se to stalo?" řekl mi zdrceně
"Kdo byl šťastný? A co se vůbec stalo?" odpověděla jsem mu nechápavě, mezi tím jsem myla nádobí
"To dítě není moje! Pamela mě podvedla!" odpověděl mi a v jeho očích bylo jasné, že se mu chce plakat. Pak mi to všechno došlo - Pamela to dítě nečeká s Enriquem
"Já... Já... Enrique já nevím. Ale pamatuj si, že ty za to nemůžeš, ty jsi ji byl věrný, ale ona tobě ne. Neobviňuj se." utěšovala jsem ho. Podíval se na mě a sjížděl mě očima. Pak si dopil panáka.
"Sluší ti to. Tvůj muž musí být velice šťastný muž. Ty bys mu to neudělala, viď že ne?"
"Díky. A není to můj muž, nechala jsem ho. S hlavou vztyčenou."
"No, snad jsi k tomu měla ten správný důvod. Ale něco ti řeknu... Emporio udělal velkou chybu, ať už ti udělal cokoliv."
"Prosím tě, ale nepřehánej!" a já se začala červenat
"Je to pravda! Kdo by nechal tak okouzlující ženu?" a usmál se na mě. Já v tom momentě byla v sedmém ráji. Už se ale zavíralo a Kelly mi řekla, co bude s ním. Myslela Enriqueho. Řekla jsem ji, že klidně může jít domů, je to můj kamarád a já to nádobí domyju. klly s Catalinou poslechly a učinili tak. "Proč jsi mě tady nechala? Vždyť je po zavíračce." řekl mi. "A proč ne?". Enriquemu se to asi zdálo jako správná příležitost - nemám přítele, on už taky ne, navíc, nebude mít rodinu. Tak proč mě nepolíbit? Plíbil mě, uměl skvěle líbat. "Promiň mi to, ale musel jsem to zkusit. Musel jsem zkusit, jestli jsi pro mě ta pravá." řekl mi po náramném polibku. "A teď to zkusím já..." a políbila ho. Ten mě při líbání ihned přetáhnul přez pult a chytl mě do náruče. No, malá chybička se ale vbloudila - zakopl o židli a spadli jsme. Já se nezkutečně smála a Enrique po chvíli taky. Odhrnul mi vlasy od očí a pokračovali jsme v tom, v čem jsme začli. Bylo to jisté - večer ztrávím u něj.
_________________________________________
Pokračování příště
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Darela Darela | Web | 12. září 2011 v 18:05 | Reagovat

Nešli na věc nějak moc rychle? Možná je to osudová láska, ale moc uspěchaná :-) Doufám, že to bude víc akčnější a že nebudou po celou dobu jako dvě hrdličky :-) Jsem zvědavá, co se stane v další části

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama